JAK TO VŠECHNO ZAČALO…

Prázdnou místností zarachotil kovový zvuk zamykání zámku. Chvíli bylo ticho, jen obrovské ledničky nervózně vrčely. Pak se na pečlivě umytém a do sucha vytřeném pultu něco pohnulo. „Maki, kde se couráš?“ ozvalo se od prosklené vitríny. „Hele, nestarej se, jo?“ odpovědělo cosi a vzápětí to vyskočilo z vitríny na pult. „Maguro, máš dneska nějaký plán, nebo se budeme nudit jako obyčejně?“ „Samozřejmě, Wasabi aby nerejpal…“.

Rozumíte tomu? Kdo to tady mluví? A kde to vůbec jsme? Budeme se tu muset trochu porozhlédnout. Vypadá to jako nějaká restaurace. Výlohou sem dopadá světlo pouličních lamp, takže jsme asi někde ve městě – ano, zdá se, že venku je nějaké náměstí. Počkejte – támhle na tom domě je cedule s nápisem. Přečtete to na tu dálku? Mo… modré, ano, Modré náměstí!

Tak to je jasné! Na rohu Modrého náměstí, hned vedle papírnictví Veselý čáp, v přízemí velkého domu, je přece japonská restaurace Kensaku. Lidé sem chodí, aby zahnali hlad, sešli se s přáteli a ochutnali zase něco trochu jiného. Hlavně sem ale chodí za zdejším šéfkuchařem, panem Fušigi. Jeho jméno znamená v japonštině „div“ a všichni říkají, že jeho kuchyně je opravdu divotvorná, protože tu úplně každému chutná. Pozorovat pana Fušigiho, jak se ohání ostrými noži jako nějaký dávný japonský bojovník, to je skoro tak skvělé, jako pochutnávat si na jeho vyhlášeném suši. Nikde jinde ve městě není suši tak voňavé, jemné a ďábelsky dobré. Jenomže teď už je zavřeno, restaurace je prázdná. Nebo není? Před chvílí tu přece někdo mluvil! A na pultě se něco docela určitě pohnulo. Ale pan Fušigi přece zamknul dveře a odešel, stejně jako všichni kuchaři a číšníci – tak co je to tu za nepořádek? Pojďte, budeme se chvíli docela potichu dívat, třeba té záhadě přijdeme na kloub.

Hm, to je zvláštní. Ono to vypadá, jakoby v restauraci bylo taky takové náměstí. Na tom kovovém, dočista vydrhnutém pultě, hned vedle prosklených chlaďáků, do kterých pan Fušigi ukládá čerstvé suši. Nejsou tu sice pouliční lampy, ale zářivky z chlaďáků studeně pomrkávají a ozařují tohle malé náměstíčko docela dobře. A je tu živo. Sešla se celá parta. Jenomže, kdo nebo co to je? Jak že si to před chvílí říkali? Maki, Maguro, Wasabi… tedy, kdo z vás někdy jedl suši, musí tahle jména znát. Jenomže suši by přece mělo ležet na talíři a způsobně čekat, až vezmete dřevěné hůlky a pustíte se do jídla. A ne povykovat a poskakovat po pultě.

I když se to zdá neuvěřitelné, je to tak. Ta parta na pultovém náměstíčku, to jsou sušáci. A nejsou tu jen ti tři, o kterých už jsme slyšeli – je jich dohromady pět. Vezměme to pěkně popořádku. Ten nejvyšší z nich, ano, ten s těmi červenými vlasyvyčesanými do špičata, tak to je Maguro. Vedle něj sedí a komíhá nohama sušácká holka v růžové sukni – ta se jmenuje Maki. A co ten s těmi obrovskými brýlemi? No ten, co vypadá, jako když na zádech nese chobotnici – a hele, ona to vážně je chobotnice. Tak na toho Maguro zrovna před chvílí volal: „Tako“ – takže se nejspíš jmenuje Tako. A ještě jedno jméno jsme zaslechli, jak ono to jenom… aha, Wasabi! To bude ten zelený sušák s rozčepýřeným účesem – tedy, má ty vlasy jako roští, co roští, jako vrabčí hnízdo! Ještě někdo? No jistě, už se nese, už kráčí, tedy, spíš cupitá drobounkými krůčky malých nožek, hm, to bude nějaká parádnice. Jak ta se asi jmenuje. „Je to dost, že ses taky uráčila, Ebi,“ ozval se posměšně Wasabi. Z toho plynou dvě věci – za prvé, že poslední členka party se jmenuje Ebi a za druhé – že Wasabi bude asi pěkný protiva a šťoural a zlomyslník.

Takže těchhle pět sušáků, Maguro, Maki, Ebi, Tako a Wasabi, se den co den, vždycky když pan Fušigi zamkne restauraci velkým rachotivým klíčem, zvedne z talířů v chlaďáku a sejdou se na Pultovém náměstí. Co tam dělají? Inu, co byste řekli? Jen tak se poflakují, povídají, co jim slina na jazyk přinese, koukají jeden na druhého nebo jen tak do prázdna, chodí od ničeho k ničemu, zkrátka a dobře se povětšinou ukrutně nudí. Tu a tam někdo přijde s nějakým nápadem, co by se jako dalo dělat. Bývají to hlavně Maguro a Maki, kteří tak trochu soutěží o to, kdo bude mít v téhle partě hlavní slovo. Ale třeba zrovna včera to byl Tako, kdo dostal nápad. Všichni se náramně divili, protože, víte, on si Tako žije ve svém světě. Pořád něco čte nebo počítá, případně čmárá na všechno, co mu přijde pod ruku všelijaké vzorečky a příklady a nákresy, ostatní nemají tušení, k čemu to všechno je, ale on je tím jako posedlý. Často si taky něco povídá sám pro sebe, a tak mu včera nejdřív nikdo nevěnoval pozornost, když začal brblat něco o moři. Když ale už asi popáté, a teď už docela hlasitě, řekl: „Že bychom se zašli podívat k moři, jsem myslel,“ pochopili ostatní, že je to určeno jim. „K moři, jo?“ vyprskla Ebi. „Nejsi trochu ťululum, Tako?“. Wasabi se uchechtl a zakrákoral: „Tako má v chlaďáku schované letadlo a vezme nás k moři…“ Jenomže Tako trval na svém. „Není to vůbec daleko. Já myslím, že bychom měli moře poznat, když z něj vlastně všichni pocházíme.“ „Hele, mě vynech, jo?“ odsekl Wasabi. „Tak promiň, ty samozřejmě ne, ty jsi vlastně vyrostl na poli v horách,“ ujala se slova Maki. „Ale jinak má Tako náhodou pravdu, abyste věděli. Všichni na sobě máme něco z mořské řasy, Ebi má boty i šaty z krevety, Maguro je skoro celý z tuňáka, Tako má na zádech kus chobotnice a já jsem každý den trochu jiná, někdy nosím lososa, jindy tuňáka, pak zase krevetu…“ Chvíli bylo ticho, jak si to všichni nechávali projít hlavou. Potom se ozval Maguro. „Tako, jak jsi to myslel s tím mořem?“ „No, je to až támhle vzadu, na stěně…“ Všichni se podívali, kam Tako ukazuje. Měl pravdu. Ve stěně restaurace bylo zabudované obrovské akvárium se slanou vodou. Až odtud z Pultového náměstí bylo vidět, že se v něm míhají štíhlá i bachratá těla krásně barevných ryb. „Nojo…“ vydechl Maguro. „Že nás to ještě nikdy nenapadlo?!“ „A jak se tam asi tak chceš dostat, co?“ smál se Wasabi. „To jsou nejmíň tři propasti, přes které bychom se museli nějak dostat. A já tedy lítat neumím. Ty snad jo?“ šklebil se spokojeně. Zase bylo ticho, protože, i když to všechny ostatní hodně štvalo, měl Wasabi pravdu. Mezi Pultovým náměstím a stěnou s akváriem a rybami byly sice tři stoly, ale mezi nimi zely propasti, které končily… no – až na podlaze. Tedy, pro člověka by to byla legrace – pár kroků, a je tam, ale sušáci? Víte, jak ti jsou maličcí? Celá parta by se vám klidně vešla do dlaní. Takhle, co se dá dělat, dopadala většina jejich nápadů. Nejdřív se o nich vzrušeně debatovalo, ale nakonec z nich skoro nikdy nic nebylo. A tak byla zase nuda.

„Hele,“ ozval se najednou Wasabi. „Vy ale přece víte, že támhle na stěně, že to není doopravdické moře, že jo? Nebo jste na hlavu padlí?“ Chvíli se všichni předháněli v ujišťování, že samozřejmě nejsou na hlavu padlí a že vědí, že doopravdické moře vypadá úplně jinak… ale jak, to tedy, po pravdě… nevědí. „Já myslím, že moře bude někde za náměstím,“ zasnila se Ebi. „Určitě je v něm žlutá nebo možná červená voda a jsou v něm úplně jiné domy, než tady, na náměstí. A taky myslím, že se moře vznáší nad zemí. A že když zarachotí klíč, tak se někam vylije a ráno se zase nalije.“ Hm, teď vám asi připadá, že jsou sušáci hloupí. Jenomže oni nikdy moře neviděli a vlastně o něm ani neslyšeli. A tak si je jenom představují, především Ebi v tom vyniká – ta tedy má fantazii, to se musí nechat, ta si dokáže vymyslet cokoli, a co na tom, že skutečnost často vypadá úplně jinak. Sušáci prostě znají jen svůj svět – chlaďáky, Pultové náměstí, pana Fušigiho a ostatní lidi, kteří v restauraci pracují a samozřejmě taky ty, kteří se sem chodí najíst. Celý den pozorně poslouchají, co si hosté povídají, když čekají na jídlo, a večer to horečně probírají ze všech stran. Někdy jsou to docela legrační řeči. Tak třeba zrovna teď – to si musíte poslechnout.

„Slyšeli jste dneska toho kluka, co seděl hned u chlaďáku, jak říkal, že se těší, až pojedou na prázdniny?“ zeptala se Maki. „Ten se nedal přeslechnout, ječel, až se skla třásla,“ odfrknul si Wasabi. „Co to asi je, ty prázdniny, když na ně pojedou?“ pokračovala Maki. „Tako,“ strčila Maki do zamyšleného kamaráda, „co myslíš, že jsou to prázdniny?“ Tako si popostrčil brýle na nose, odkašlal si a řekl tichým hlasem: „Nevím. Něco prázdného. Nejspíš nějaký obal, do kterého se ukládají různé věci. Vidíš, Maki, to je zajímavé… jak by asi musel být velký obal, aby se do něj vešla celá tahle restaurace… to musím spočítat…“, a začal něco rychle psát a čmárat přímo na lesklý povrch Pultového náměstí. „Už se ho radši na nic neptej,“ chechtal se Wasabi, „teď se ztratí v číslech a čmáranicích a dneska už s ním nebude řeč.“ Do debaty se vložila Ebi. „Jasně, nějaký obal, asi krabice, ne? A musí být velká, když se na ni jezdí – ten kluk přece říkal „pojedeme na prázdniny“, takže, když jich na tu krabici jezdí víc, musí být obrovskánská.“ Maguro, který se zatím opřel hlavou o chlaďák a pohodlně se natáhl, řekl se zavřenýma očima: „Dneska už nemám náladu něco podnikat, ale zítra bychom mohli nějakou krabici přitáhnout a vylézt si na ni a být taky na prázdninách, třeba to bude zábava.“ „Hm, to pochybuju,“ ozval se Wasabi. Tak to vidíte. Sušáci prostě mají svůj malý svět a o tom velkém toho vědí hrozně málo, vlastně skoro nic. To jim ale nebrání, aby si neustále něco nepředstavovali.

Mezitím se za výlohou začalo pomalu rozednívat a ospalí sušáci se jeden po druhém trousili do chlaďáku. Začínal nový den, za chvíli zarachotí klíč pana Fušigiho v zámku a to už po nich na Pultovém náměstí nesmí zbýt ani stopa.

Úryvek z I. dílu knihy

#